Máj
Napsal: Karel Hynek Mácha
Lyrickoepická báseň
má předzpěv, čtyři zpěvy a dvě intermezza (=termín z hudební teorie - mezihra).
Básník na příběhu tragické lásky a odsouzence k smrti vyslovuje smutek nad pomíjivostí.
Máj je lyrickoepická skladba vydána roku 1836. Dílo spadá do českého národního obrození, avšak tématika je velmi romantická. V básni je zjevná fantastika v podobě duchů a polidštěné přírody.
OBSAH:
Úvod
Úvod je věnován opěvování českých zemí a Čechů samotných. Vlastenecký úvod byl k básni připsán později, aby mohlo být povoleno báseň vydávat.
Zpěv první
Příběh začíná tím, že Jarmila sedí na břehu jezera a čeká na Viléma, až se vrátí. Je zrovna večer, první máj. Najednou po jezeře přijíždí posel a zvěstuje jí, že Vilém byl zajat za otcovraždu. Jarmila je nešťastná a nechce Viléma ztratit. Nakonec se zoufale utopí v jezeře.
Zpěv druhý
Vilém je uvězněn ve vysoké věži a přemýšlí o svém osudu. Přirovnává smrt k naprostému souznění se zemí a myslí si, že po smrti není nic. Utápí se ve svých myšlenkách a ještě víc ho trýzní chmurná atmosféra jeho kobky. Přemýšlí o tom, že spáchal otcovraždu, avšak jen on ví, že nevěděl, že svůdník jeho Jarmily je jeho otec. Když byl ještě malý, jeho otec se ho vzdal a on vyrůstal s loupežníky a stal se z něho "Strašný lesů pán". V druhém zpěvu k němu také do kobky přijde strážný a Vilém mu řekne, co se mu přihodilo. Strážný s Vilémem soucítí, ale nemůže nic udělat.
Intermezzo I: Půlnoc
Duchové tančí na popravčím vršku a připravují se na přijetí Viléma do říše mrtvých. Společně s nimi pracuje i příroda a přikládá ruce k dílu. Duchové tancují a popěvují.
Zpěv třetí
Je čas odvést Viléma na popraviště. Rozednilo se a kat odvádí Viléma na kopeček, kde je připravena jeho smrt. Vilém se loučí s přírodou, s rodnou zemí a se svým životem. Kat mu utne hlavu a nechá ho navléct na kolo.
Intermezo II
Příroda hořce oplakává Viléma. Vzlyká a křičí, že její vůdce zemřel a nikdy se již nevrátí.
Zpěv čtvrtý
Uplynou roky a je opět večer první máj. Na scéně se objeví sám autor. Stojí na popravčím vršku a nalézá Vilémovu lebku. Mluví o něm a o sobě. Kouká na jeho kosti na kole. Přirovnává Viléma k sobě, jako smutného člověka se slzou v oku. Mluví o tom, že vše je pomíjivé a zmiňuje svá dětská léta.
SHRNUTÍ:
Často se zde opakují určité fráze a na konci prvního, třetího a čtvrtého zpěvu je zvolání na osobu: "Jarmilo, Jarmilo, Jarmilo!", "Viléme, Viléme, Viléme!", "Hynku, Viléme, Jarmilo!". Autor vždy zvolá jméno člověka, který právě zahynul. Jen Hynek na konci nezemře. Ale zařazení do této skupiny má možná značit, že i Hynka smrt brzy potká. Je to možná myšleno ve spojení s věčnou pomíjivostí všeho.
Z opakujících se frází vyplývají refrény.
www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/karel-hynek-macha/maj-strucny-rozbor-5.html